Co je svátost 4

4. Zda svátost je vždycky nějakou smyslovou věcí.


III ot. 60 čl. 4 arg. 1
Při čtvrté se postupuje takto: Zdá se, že svátost není vždycky nějakou smyslovou věcí. Protože, podle Filozofa, v knize Prvých, každý účinek je znamením své příčiny. Ale, jako jsou některé účinky smyslové, tak jsou také některé účinky rozumové; jako vědění je účinkem důkazu. Tedy není každé znamení smyslovým. K pojmu však svátosti dostačí, aby byla znamením nějaké svaté věci, pokud je jí člověk posvěcován, jak bylo shora řečeno. Tedy se nevyžaduje, aby svátost byla nějakou smyslovou věcí.
III ot. 60 čl. 4 arg. 2
Mimo to svátosti patří do království Božího a bohopocty. Ale smyslové věci se nezdají patřit do bohopocty: praví se totiž, Jan. 4: "Bůh je duch a ti, kteří se mu klanějí, musí se klanět v duchu a pravdě;" a Řím. 14: "Království Boží není jídlo a pití." Tedy se nevyžadují smyslové věci ke svátostem.
III ot. 60 čl. 4 arg. 3
Mimo to praví Augustin, v knize O svobod. rozhod., že "smyslové věci jsou nejmenšími dobry, bez nichž člověk může správně žít." Ale svátosti jsou nutné k lidskému spasení, jak se níže uvidí; a tak bez nich člověk nemůže správně žít. Tedy se nevyžadují smyslové věci ke svátostem.
III ot. 60 čl. 4 protiarg.
Avšak proti je, co Augustin praví, K Jan.: "Přistupuje slovo k živlu a nastává svátost." A mluví se tam o smyslovém živlu, jímž je voda. Tedy se vyžadují smyslové věci ke svátostem.
III ot. 60 čl. 4 odp.
Odpovídám: Musí se říci, že Boží moudrost opatřuje každou věc podle jejího způsobu; a proto se praví Moudr. 8, že "všechno příhodně pořádá. Pročež i Mat. 25 se praví, že "rozděluje každému podle vlastní síly." Je však přirozené člověku, aby smyslovými věcmi přicházel k poznání věcí rozumových. Znamení pak je, čím kdo přichází k poznání jiného. Proto, ježto svaté věci, které jsou svátostmi naznačovány, jsou duchovními a rozumovými dobry, jimiž je člověk posvěcován, důsledek je, že nějak věcmi smyslovými je doplněno značení svátosti; jako také skrze podobenství smyslových věcí jsou nám v božském Písmě popisovány věci duchovní. A z toho je, že se požadují ke svátostem smyslové věci, jak také Diviš dokazuje, v I. hl. Nebeské Hierarchie.
III ot. 60 čl. 4 k 1
K prvnímu se tedy musí říci, že cokoli je především pojmenováno a vymezováno podle toho, co mu přísluší prvotně a o sobě, ne však tím, co mu přísluší skrze jiné. Smyslový pak účinek má ze sebe, že vede k poznání druhého, protože prvotně a o sobě je člověkem poznáván; protože veškeré naše poznávání má začátek od smyslu. Účinky však rozumové nemají toho, že vedou k poznání druhého, leč pokud jsou skrze jiné projeveny to je skrze nějaká smyslová. A z toho je, že prvotně a hlavně se nazývá znamením, co se naskýtá smyslům: jak praví Augustin, ve II. o Nauce křest., že "znamení je, co na mysl působí vstup něčeho jiného kromě podoby, kterou uvádí do smyslů." Rozumové však účinky nemají rázu znamení, leč pokud jsou projeveny skrze nějaká znamení. A na tento způsob také některá, která nejsou smyslová, slují jaksi svátosti pokud jsou naznačena skrze nějaká smyslová:; o nichž se bude níže jednati.
III ot. 60 čl. 4 k 2
K druhému se musí říci, že smyslové věci, jak jsou pozorovány ve své přirozenosti, nepatří do bohopocty nebo království Božího; nýbrž jen pokud jsou znameními duchovních věcí, v nichž záleží království Boží'.
III ot. 60 čl. 4 k 3
K třetímu se musí říci, že tam Augustin mluví o smyslových věcech, jak jsou pozorovány ve své přirozenosti; ne však, jak se berou na značení věcí duchovních, jež jsou největšími dobry.