Co je svátost 7

7. Zda se ve svátostech vyžadují určitá slova.


III ot. 60 čl. 7 arg. 1
Při sedmé se postupuje takto: Zdá se, že se nevyžadují určitá slova ve svátostech. Jak totiž praví Filozof, "slova nejsou stejná u všech". Ale spasení, které se hledá skrze svátosti, je stejné u všech. Tedy se nevyžadují nějaká určitá slova ve svátostech.
III ot. 60 čl. 7 arg. 2
Mimo to slova se vyžadují ve svátostech, pokud jsou především znameními. Ale přihází se, že různými slovy je totéž naznačeno. Tedy se nevyžadují určitá slova ve svátostech.
III ot. 60 čl. 7 arg. 3
Mimo to porušení každé věci mění její druh. Ale někteří vyslovují slova porušeně a přece nemyslíme, :že se tím zamezí účinku svátostí; jinak by nevzdělaní a koktaví vnášeli chybu do svátostí. Tedy se zdá, že se ve svátostech nevyžadují určitá slova.
III ot. 60 čl. 7 protiarg.
Avšak proti je, že Pán pronesl určitá slova v posvěcení svátosti Eucharistie, řka, Mat. 26: "Toto je tělo mé." Podobně také přikázal učedníkům, aby křtili určitým tvarem slov, řka, Mat. posl.: "Jdouce, učte všechny národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého."
III ot. 60 čl. 7 odp.
Odpovídám: Musí se říci, že, jak byla řečeno, ve svátostech mají se slova na způsob tvaru a smyslové věci na způsob látky. Ve všech pak věcech, složených z látky a tvaru, určující prvek je se strany tvaru, jenž je jaksi cíl a zakončení látky. A proto je pro bytí věci přednějším požadavkem určitý tvar než určitá látka; neboť se vyžaduje určitá látka, aby 'byla přiměřená určitému tvaru. Protože tudíž se ve svátostech vyžadují určité smyslové věci, jež se mají ve svátostech jako látka, mnohem více se v nich vyžaduje určitý tvar slov.
III ot. 60 čl. 7 k 1
K prvnímu se tedy musí říci, že, jak praví Augustin, K Jan., ,;slovo působí ve svátostech: ne že se říká", to je ne podle zevnějšího zvuku hlasu, "nýbrž protože se věří", to je podle smyslu slov; jenž se věrou drží. A tento smysl je u všech, i když nejsou stejná slova co do zvuku. A proto se působí svátost, ať je tento smysl pronesen slovy jakéhokoliv jazyka.
III ot. 60 čl. 7 k 2
K druhému se musí říci, že, ačkoliv se stává, že se v každé řeči různými slovy naznačuje totéž, přece vždycky je některé z oněch slov, jehož především a obecněji užívají lidé onoho jazyka na označení toho. A takové slovo se má vzít ke znamení svátostnému. Jako se také bere z věcí smyslových ona k znamení svátostnému, které se obecněji užívá k úkonu, jímž se naznačuje účinek svátosti: jako lidé užívají obecněji vody k umýváni tělesnému, jímž se naznačuje umytí duchovní; a proto je brána voda ve křtu jako látka.
III ot. 60 čl. 7 k 3
K třetímu se musí říci, že ten, jenž porušeně pronáší svátostná slova, činí-li tak úmyslně,nezdá se chtít činit, co činí Církev; a tak se zdá, že nepovstává svátost. - Jestliže však to činí z omylu anebo z přeřeknutí, je-li porušení takové, že zcela odnímá smysl řeči, zdá se, že nepovstává svátost. A to se především tehdy přihází, jestliže se porušení děje v začátečních hláskách, třebas kdyby místo ve jménu Otce říkal ve jménu matky1. - Jestliže se však neodnímá docela smysl rčení takovým porušením, ještě povstává svátost. A to se stává hlavně, když se porušení děje v koncovkách, třebas kdyby někdo řekl ve jménu Otcia, i Synia. Neboť, ač tak porušeně pronesená slova nic nejsou, určena pro význam, přijímají se přece jako znamenající z přizpůsobení užíváním. A proto, ačkoli je změněn smyslový zvuk, přece zůstává týž smysl. - Co pak bylo řečeno 0 odlišnosti porušení v začátku nebo konci rčení, má ten důvod, že u nás změna začátku rčení mění význam, kdežto změna konce rčení většinou smyslu nemění. Ten se však mění u Řeků i podle začátku rčení, ve skloňování sloves. Spíše se však zdá důležitá velikost porušení. Neboť s obojí strany může být tak malá, že neodnímá smyslu slov, a tak velká, že odnímá. Ale jedno z nich se snáze přihází se strany začátku, druhé se strany konce. 1 Podle latiny: patris, matris.